Potřebuje firma osobu odborně způsobilou v prevenci rizik?

 

Čas od času mi bývá položena otázka „Musím nebo nemusím mít
bezpečnostního technika ve své firmě“? Otázka je zapeklitá v několika ohledech.

První problém tkví v terminologii. Tzv. bezpečnostní technik je funkce, o které se sice mluví, ale právně ne-existuje. Náš právní řád zná jen pojem „odborně způsobilý zaměstnanec“ případně „odborně způsobilá osoba“. Druhý problém tkví v tom, co si kdo představuje jako výkon funkce odborně způsobilého zaměstnance (osoby).

Z minulosti přetrvává názor, že takováto osoba zařídí od A do Z všechno kolem zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a navíc je tu od toho, aby posloužila jako bleskosvod při řešení problému.

 

Tak to rozhodně být nemůže.

Odborně způsobilý zaměstnanec (osoba) musí být v první řadě odborníkem v mnoha oblastech, navíc s maximálním přehledem o změnách v legislativě. Po dlouhých letech přešlapování kolem kvalifikace těchto osob byly konečně s platností od

1. ledna 2007 stanoveny požadavky na kvalifikaci odborně způsobilých osob. Postupně se množí seznam držitelů akreditace, kteří jsou oprávněni provádět zkoušky odborně způsobilých osob. Zákon č. 309/2006 Sb. sice připustil překlenovací období (do 31. 12. 2011), ale je na místě varovat před odkládáním zkoušek současných pracovníků v oblasti BOZP. I když je držitelů akreditace zdánlivě dost a další přibývají, může se stát, že tak jako u jiných zákonů zjistíme na konci roku 2011, že se odborně způsobilých osob jaksi nedostává.

 

Vraťme se však k otázce položené v úvodu.

Co by vlastně měla ta odborně způsobilá osoba dělat?

Právnický jazyk legislativy to moc jasně nestanoví.

Zákon č. 309/2006 Sb. říká v § 9, že by zaměstnavatel měl zajišťovat plnění úkolů v prevenci rizik (čímž se myslí hodnocení a prevence rizik možného ohrožení života nebo zdraví zaměstnance), buď sám, je-li k tomu odborně způsobilý, jinak je povinen tyto úkoly zajistit odborně způsobilým zaměstnancem nebo odborně způsobilou osobou.

Co je prevence rizik nám říká § 102 zákoníku práce – jsou to všechna opatření, vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik.

Teď vidím rozjásaný úsměv podnikatelů. No vida – tohle všechno musím zajišťovat prostřednictvím odborně způsobilého zaměstnance, tak proč by ten „bezpečák“ neměl zodpovídat za všechno, nakonec ho za to platím.

Tenhle omyl je třeba vysvětlovat, ani ne tak v odborném tisku, jako by se konečně měli vzchopit novináři např. v denících a začít pomáhat s informační kampaní.

Zákoník práce stanoví ve svém paragrafu 101, že zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. A tato povinnost je stanovena jako nedílná a rovnocenná součást pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají.

 

Takže jak to vlastně je?

Odborně způsobilá osoba by měla působit především jako manažer. Musí vytvořit systém řízení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Vím, že řada firem se ještě tohoto termínu bojí, považují jej za zbytečný.

Součástí takového systému, lhostejno jestli je tvořen podle OHSASu, Bezpečného podniku, případně jiných systémových podkladů, je stanovení toho, co vlastně chceme dosáhnout. Na začátku je třeba, aby majitel, ředitel, řekl zcela jednoznačně a patřičně nahlas: CHCI.

Pak teprve nastane mravenčí práce, přesvědčování, nastavování, zkoušení, pokusů (omylů), na jejichž konci lze říci: tak jsme to dali dohromady. Zcela úmyslně říkám „dali“. Pokud se totiž nepodaří do celé té klopotné práce zapojit pokud možno všechny od ředitele po vrátného, je reálná šance, že systém nebude fungovat.

Jenže věc se má ještě jinak. Po sepsání, nastavení systému nastává další kolo. Zkouška ohněm. Teprve pak lze zjistit, zda je vše tak, jak jsme si představovali. Navíc základem každého systému je zlepšování. Takže nejde udělat dokumentaci a pak již jen opravovat čísla.

Právě proto role odborně způsobilé osoby spočívá v tom, aby uměla nastavit a odkoučovat vytvoření systému. Dokázala vymyslet, co lze ještě zlepšit (věřte, že se vždy ještě něco najde), neustále kontrolovala, zda je systém dobře nastaven a navrhovala změny.

Samozřejmostí je, že odborně způsobilá osoba musí (a to je její „parketa“):

• prvořadě vytvořit systém identifikace rizik při práci, nastavit opatření k jejich minimalizaci

• připravit návrh kategorizace prací

• navrhnout systém školení a kontrol,

a další a další.

 

A teď si položme ruku na srdce.

Má na tohle čas podnikatel, který zaměstnává nejvýše 25 zaměstnanců, který by si mohl všechny tyto práce teoreticky prová

dět sám? U firem s více zaměstnanci je zákonem přímo nařízeno zajišťování úkolů prostřednictvím odborně způsobilého zaměstnance (osoby), ale zase vyvstává problém, jak vážně to s tím zajišťováním obě zúčastněné strany (majitel i odborně způsobilá osoba) myslí.

Já za sebe říkám – každý by měl zcela jistě takovou osobu mít. Úkoly v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou pro každého podnikatele stejné, liší se jen v rozsahu „popsaného papíru“.

Majitelé malých firem jsou vždy znovu a znovu udiveni, že by měli mít to, či ono. Na školeních vždy říkáme, že nic není absolutně bezpečné a incident s vážnými následky může nastat (a zpravidla nastává) se železnou pravidelností.

Při sebelepší vůli však nejde pomoci tam, kde dlouhodobě převládá pocit, že u nich se nic stát nemůže.

Miloslav Čech

osoba odborně způsobilá v prevenci rizik