Práce a zdraví č. 1/2008 - Historie dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci

Počátkem 19. století začalo na našem území masovější zavádění nových strojů a technologií do výroby. Ty nahrazovaly ruční práci, zvyšovaly produktivitu práce, ale také úrazovost. Velká úrazovost znamenala pro stát menší výběr daní a snižování počtu mužů schopných vojenské služby.

Proto se v zákonech objevila první ustanovení týkající se ochrany zdraví a života zaměstnanců. První státní dozor po polovině 19. století se zaměřil ve větší míře na parní kotel. Řada výbuchů parních kotlů spojených s materiálními i lidskými ztrátami vedla k vydání prvních předpisů, které nařizovaly jejich pravidelné zkoušení.

První státní dozor

Po polovině 19. století začal být ve větší míře využíván parní kotel. Řada výbuchů parních kotlů spojených s materiálními i lidskými ztrátami vedla k vydání prvních předpisů, které nařizovaly pravidelné zkoušení parních kotlů. Následně byl vydán zákon č. 112/1871 ř. z., který nařizuje periodické zkoušení parních kotlů buď státním komisařem, nebo komisařem Společnosti uživatelů parních kotlů, ke zkoušení kotlů ustanoveného a úřadem k tomu zmocněného.

Státní kotelní komisař (oficiální název v zákoně zní „úřední komisař zkoušecí“) byl prvním statním úředníkem, který prováděl státní odborný dozor nad technickým zařízením a jeho provozováním. Byl pro určitý obvod ustanoven vládou.

Živnostenská inspekce za Rakouska-Uherska

Zákonem č. 117 ř. z. ze dne 17. června 1883 byli ustanoveni živnostenští inspektoři, kteří měli postavení státních úředníků. Inspektor kontroloval všechny živnostenské podniky jednoho, nebo několika okresů. Jejich úkolem bylo kontrolovat dodržování zákonných předpisů jak zaměstnavateli, tak i zaměstnanci.

Inspektoři se zabývali kontrolou předpisů:

  • pro zařízení a opatření na ochranu života a zdraví dělníků jak v dílnách, tak i v naturálních bytech;
  • pro zaměstnávání dělníků, pracovní dobu, přestávky a odpočinek mezi směnami
  • pro vedení dělnických seznamů, výkazů, zpracování služebních řádů, výplatu mezd
  • pro živnostenské vzdělávání mladistvých dělníků.
Pro živnostenské úřady působil inspektor jako dozorčí, zpravodajský a poradní odborný orgán. Vyjadřoval se ke schvalování provozu v nových závodech i k tomu, jak je zabezpečena péče o život a zdraví v závodech již fungujících.

Inspektor měl právo ve dne kdykoliv vstupovat do jednotlivých podniků, v noci jen když se zde pracovalo. Kohokoliv, včetně majitele, mohl vyslýchat ve věcech, které mu věcně příslušely. V první řadě se o výsledku kontroly měl s majitelem dohodnout. Pokud ale ten odporoval, předal jednání živnostenskému úřadu, který vydal nařízení. Inspektor měl právo se proti nařízení úřadu odvolat, a to pokud nesplňovalo jeho představy.

Pokud měl podezření, že je prací nebo způsobem provozu ohrožováno zdraví dělníků, mohl si živnostenský úřad na jeho návrh přibrat k potřebným vyšetřením lékaře, chemika, popř. jiné znalce, které v případě, že se podezření prokázalo, zaplatil zaměstnavatel.

Inspektoři měli za povinnost každý rok podávati ministrovi obchodu podrobné zprávy o své činnosti, vysvětlení o neštěstích v jeho regionu a jejich příčinách, jakož i návrhy pro legislativní a správní činnost.

Inspektor nesměl být majitelem, podílníkem, správcem nebo zaměstnancem živnostenského podniku. Od zaměstnavatelů i dělníků nesměl přijímat jakékoliv náhrady.

Působnost živnostenských inspektorů byla vymezena živnostenským zákonem a nevztahovala se na všechny podniky. Nevztahovala se např. na vedlejší podniky polního a lesního hospodářství, družstevní podniky, obecní, okresní, zemské a státní podniky, podniky výrobních hospodářských společenstev, divadla, kina, banky, spořitelny a novinářské podniky. Nevztahovala se také na úředníky a jiné zaměstnance placené měsíční nebo roční mzdou.

Po zavedení úrazového pojištění v r. 1888 spolupracovali živnostenští inspektoři s úrazovou pojišťovnou při zařazování firem do nebezpečnostních tříd.

Živnostenská inspekce v Československu

Po vzniku samostatného Československa byly rakouské živnostenské zákony převzaty a živnostenská inspekce, podřízená ministerstvu sociální péče, pokračovala v činnosti až do r. 1952. Její působnost byla rozšířena i na domácké dělníky.

Okolnost, že působnost živnostenské inspekce se nevztahovala na všechny podniky a že se v nové republice posílil důraz na sociální aspekt práce, vedla pravděpodobně k tomu, že byl v r. 1921 vypracován návrh zákona o inspekci práce. Tento návrh rozšiřoval působnost inspekce na téměř všechny námezdně pracující bez ohledu na druh a velikost podniku. Tímto, bohužel nerealizovaným zákonem, předběhlo Československo ostatní svět o mnoho let, neboť Mezinárodní organizace práce přijala úmluvu č. 81, o inspekci práce v průmyslu a obchodu až v r. 1947.

Odborový dozor a další orgány dozoru

Výše popsaný stav trval do konce r. 1951. Tehdy byl pod č. 67 Sb., ze dne 12. 7. 1951, vydán zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Ten podle sovětského vzoru svěřoval dozor nad dodržováním bezpečnosti práce jednotné odborové organizaci, která ho měla provádět svými orgány inspekce práce. Odborný technický dozor v hornictví, letectví a nad technickými zařízeními vykonávala příslušná ministerstva. Zákon se vztahoval i na výrobní družstva, pokud měla zaměstnance.

Nebyl řešen dozor v zemědělství. Proto byl vydán zák. č. 51/1954 Sb., o bezpečnosti práce v JZD a u jednotlivě hospodařících rolníků. Dozor měly vykonávat zemědělské správy rady krajských národních výborů.

Pro řešení situace ve výrobních družstvech byl vydán zák. č. 72/1959 Sb., o dozoru nad bezpečností práce ve výrobních družstvech. Dozor měly provádět vlastní (družstevní) orgány inspekce práce.

Uvedené zákony zrušil zákon číslo 65/1961 Sb., o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, který byl u nás v oblasti dozoru nad bezpečností práce, hlavně z hlediska své působnosti, dosud nejkomplexněji pojatou právní normou. Dozor i nadále vykonávaly orgány ROH.

I když působnost dozoru byla i v zemědělství, příliš se v tomto odvětví dozor neprováděl. Proto byla vydána vyhláška ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. 114/1962 Sb., o státním odborném dozoru nad technickým stavem strojů používaných v zemědělství a nad bezpečností a ochranou zdraví při práci s těmito stroji.

Dozor vykonávali pracovníci strojně traktorových stanic, metodické řízení prováděly krajské podniky zemědělské techniky a Ústřední podnik zemědělské techniky.

Státní odborný technický dozor

S rozvojem dalších technických oborů se existující kotelní komisariáty přeměnily na komisariáty pro strojnictví a elektrotechniku.

Vedle komisariátů působily současně nestátní, státem autorizované společnosti. Nařízením protektorátní vlády č. 235/1942 byl prováděním dozoru a zkoušek technických zařízení pověřen Technický dozorčí spolek Praha. S jeho zřízením byly zrušeny autorizované společnosti.

Provozovatelé zařízení, na které se vztahoval dozor, se povinně museli stát členy spolku. Spolek byl podřízen ministerstvu hospodářství a práce. Za prováděné úkony vybíral spolek poplatky.

Vládním nařízením č. 53/1952 Sb., byl zřízen Ústav technického dozoru při ministerstvu paliv a energetiky. Jeho dozoru podléhala technická zařízení, která mohla ohrozit bezpečnost lidského života a zdraví, národního majetku a jiných hospodářských hodnot. Jmenovitě byly vyjmenovány parní kotle a tlakové nádoby, silnoproudá elektrická zařízení a zdvihadla. Později byla činnost rozšířena i na plynová zařízení. Za prováděné výkony vybíral ústav zpočátku náhrady. Pracovníci ústavu měli kdykoli přístup k technickým zařízením, při zjištění závad nařizovali jejich odstranění.

V tomto vládním nařízení se poprvé objevuje pojem „vyhrazená technická zařízení“, definovaná jako technická zařízení určená ministerstvem paliv a energetiky v dohodě s příslušnými orgány.

Vzhledem k tomu, že mnoho lidí si myslí o bezpečnosti při práci, že je to výmysl současnosti, redakce požádala Státní úřad inspekce práce o svolení k otisknutí článku o historii této problematiky. Článek bude vycházet na pokračování.