Práce a zdraví č. 4/2008 - Zeptali jsme se za vás...

vedoucího inspektora oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj Ing. Jaromíra Elbela
Na území Středočeského kraje existuje mnoho průmyslových podniků s různým počtem zaměstnanců, které se zabývají různými činnostmi, ať už jsou to podniky strojírenské nebo prostě obecně, průmyslové. Jak vypadá situace v pracovní úrazovosti z pohledu Inspektorátu bezpečnosti práce Středočeského kraje?

Problém statistiky pracovních úrazů ve Středočeském kraji, ale nejen zde, je v tom, že mnoho podniků, které v kraji působí, nemá v kraji sídlo, jsou to obvykle provozovny a dále v tom, že kraj fakticky nemá krajské město. Například 40 % „závažných“ a smrtelných pracovních úrazů, které se staly v uplynulém roce, se týkaly zaměstnanců podniků, sídlících mimo kraj. Týká se to i stavebnictví. Praha se neustále rozšiřuje a spousta staveb, které lze označit za „pražské“, už zasahují právě do Středočeského kraje.

Jsou z Vašeho pohledu rozdíly v dodržování podmínek bezpečnosti práce mezi „velkými“ a „malými“ podniky? V případě, že ano, jaké?

Záleží spíš na tom, jaké mají tyto podniky vlastní zkušenosti. I malá firma např. s 3 zaměstnanci se obvykle začne starat o dodržování pracovněprávních předpisů, vč. předpisů bezpečnosti práce, až když se jednou někomu něco malého stane, když někdo utrpí pracovní úraz. Tyto firmy se potom v rámci svých ekonomických možností snaží předpisy dodržovat. Majitelé malých firem, kteří tuto zkušenost nemají, předpisy často nedodržují a když se potom stane nějaký pracovní úraz, velmi se diví, co všechno se musí ve výrobě dodržovat. Činnost malých (a středních) podniků vychází z jednoty podnikání a majetku, podnikatel se obvykle přímo podílí na výrobě. Se vzrůstající velikostí obvykle majitel přesouvá své aktivity do oblasti ekonomické. Naproti tomu velké podniky disponují dostatečnými finančními prostředky, aby si mohly zajistit službu, která jim dodržování předpisů bezpečnosti práce usnadní.

Nemůže to do jisté míry ovlivňovat i zahraniční vlastník firmy, myslím tím, že v případě těchto zahraničních vlastníků je většinou snaha tato pravidla dodržovat. Nebo se mýlím?

Když přichází nový investor do republiky, a chce u nás postavit např. strojírenský výrobní podnik, tak obvykle navštíví Oblastní inspektorát práce a informuje se, jaké pracovněprávní a bezpečnostní předpisy u nás platí. Když obdrží dostatečné informace, tak je nějakou dobu dodržuje, ale potom zjistí, že naši lidé mají jiné zvyklosti a že je velmi těžké je donutit, aby předpisy dodržovali.

Dodržovat některé předpisy bezpečnosti práce českým zaměstnancům není vlastní a zkušenosti ze zahraničí jsou téměř neimplementovatelné, např. různé nástěnky a nápisy, pravděpodobně připomínají dobu minulou. V zahraničí je situace jiná, např. při návštěvě automobilky v Portugalsku mě překvapila hesla nad každým strojem, která se nějakým způsobem vztahovala k předpisům BOZP. Podnik pracoval v nepřetržitém provozu, takže pracovníci měli tyto nápisy neustále před očima a navíc na každém hesle byl uveden autor (obsluha daného stroje), který ho vymyslel a byl na něj patřičně hrdý. To si u nás dovedu jenom velmi obtížně představit.

Mnohé z těchto nástěnek a hesel jsou motivovány ekonomikou, a tady musíme rozlišovat: kvalitní a kvalifikovaná pracovní síla je a bude vždy základem ekonomické prosperity a konkurenceschopnosti podniku, musíme ji udržovat v takovém stavu, aby mohla podávat kvalitní výkony i v budoucnosti, to znamená udržovat pracovníky v přiměřeném napětí, ale zdravé a spokojené, bez následků úrazů nebo nemocí z povolání.

Ve Středočeském kraji panuje již dlouho stavební boom. Kdybyste měl srovnat tuto oblast, tedy stavebnictví se zpracovatelským průmyslem, jaký je rozdíl v úrazovosti mezi těmito odvětvími? Pokud rozdíly existují, nemohou být způsobeny zaměstnáváním velkého počtu OSVČ ve stavebnictví?

Tato odvětví mají obecně vysokou a závažnou úrazovost. Rozdíl je v následcích úrazů – když se stane závažný úraz ve stavebnictví, tak ho ten pracovník obvykle nepřežije, nebo utrpí závažnou újmu na zdraví, obvykle odněkud nebo někam spadne nebo ho něco zasype. Takže když je porovnáme, četnost úrazů je v těchto odvětvích velmi podobná, důsledky jsou však velmi rozdílné. Navíc je podstatné i to, kdo pro ten který rezort pracuje. Ve stavebnictví pracuje mnoho OSVČ, navíc jejich práce na sebe navazuje, včetně proplácení jednotlivých činností. Když si vezmeme jako příklad velkou stavbu, jsem přesvědčen, že v projektu bylo velmi kvalifikovaně popsáno, kdo se jak má chovat, aby stavba byla bezpečná. V praxi je to potom už poněkud jiné, k provozním pracovníkům se tyto informace často nedostanou. A navíc na stavbách pracuje mnoho cizinců a dodržovat bezpečnostní předpisy za situace, kdy se s těmito pracovníky jenom obtížně domluvíte, je velmi složité. Mnohé podniky řeší školení zaměstnanců i formou piktogramů, a to nejen v oblasti bezpečnosti práce, ale i v oblasti údržby. Těchto podniků je však stále málo, často jsou rozhodujícím faktorem finance. Do prevence se dává jenom velmi málo peněz, mnoho podniků ji stále ještě podceňuje.

Přitom následky pracovních úrazů jsou vpravdě fatální a výrazně ovlivňují i ekonomickou situaci nejen podniků, ale celého státu. Podle statistik chybělo u nás v loňském roce na pracovišti denně až 10 000 pracovníků pro pracovní úraz. V České republice máme ročně asi 70 000 hlášených pracovních úrazů s průměrnou dobou pracovní neschopnosti přes 45 dnů. Každý si snadno spočítá, jaká je to ztráta pro národní hospodářství. Mezinárodní organizace práce statisticky vykazuje (předpokládejme, že všechny statistiky jsou sice zkreslené, ale zkreslení je stejné), že 3 – 7 % HDP představují ztráty a náklady v důsledku pracovních úrazů a nemocí z povolání. To jsou strašlivá čísla nejen u nás, ale celosvětově.

Přitom do těchto statistik nejsou zahrnuty úrazy, které se stanou jinde než při práci, například při sportu nebo jiné zájmové činnosti. Potom si musíme uvědomit, jak značnou ekonomickou zátěží jsou úrazy, ať již pracovní, nebo nepracovní, které obvykle vzniknou banálním nerespektováním stanovených požadavků.

Jinou oblastí, v níž se také rozhoduje o bezpečnosti práce jsou tzv. skoronehody. Je to událost, při níž by měl být pracovník zraněn nebo dokonce mrtvý, ale událost neměla naštěstí takové následky, protože břemeno spadlo kousek vedle. Proč ji nikdo zaměstnavateli nehlásil? Proč její příčinu nikdo neodstranil? Takto se tato mimořádná událost může stát klidně znovu, jenomže už to nemusí být „skoronehoda“.

Jaká je šance, z Vašeho pohledu, aby se podniky začaly více zajímat o oblast bezpečnosti práce a tuto oblast nadále nepodceňovaly? Nemůže to třeba být způsobeno pocitem, že je nikdo nepostihne?

Základním problémem v postavení našeho inspektora je, že ho podniky berou jako někoho, kdo je otravuje, kdo jim brání v práci. Přestože mají inspektoři v represivní oblasti velké pravomoci, většinou jich nevyužívají. Podniky najímají renomované advokátní kanceláře, místo aby ve spolupráci s inspektorem hledaly cestu, jak co možná nejefektivněji zajistit soulad s předpisy tak, jak to požaduje vládou schválená Národní politika BOZP. Místo toho pak spory končí u soudů s nejistými výsledky a efekt rychlé nápravy nedostatků je v nedohlednu. Úkolem inspekce práce není prioritně postihovat zjištěné neplnění povinností, které povinným osobám vyplývá z jednotlivých ustanovení právních předpisů, ale především prosadit jejich dodržování. Proto použití sankcí je až krajním případem, jsou však v některých případech nezastupitelné.

Výše sankce se volí v takovém rozsahu, aby měla ještě výchovný charakter. Informace se mezi podniky rychle rozšíří a zásah inspektora má význam. Zejména v případě malých a středních podniků nesmí mít sankce likvidační charakter.

Postavení inspektora výrazně ovlivňuje i jeho kvalifikace, systém jeho celoživotního vzdělávání. Inspektoři musejí obsáhnout obrovské množství vědomostí a zároveň musejí být specialisté v oboru. Vzpomínám si na smrtelný úraz, který se nedávno přihodil v našem kraji, kdy postižený „odletěl“ následkem exploze tlakové nádoby i s jejím víkem 20 m daleko. Příčiny úrazu objasňovali 2 inspektoři poměrně dlouhou dobu, než zjistili, co bylo jeho příčinou a ve spolupráci s kontrolovanou osobou mohla být přijata dostatečně efektivní opatření proti opakování podobného neštěstí a nejen v této firmě. I z toho je vidět, že práce inspektora není jednoduchá. V České republice máme v současné době asi 350 inspektorů a je jich stále málo na to, abychom pomohli odstranit veškeré nedostatky jak v oblasti bezpečnosti práce, tak ale také pracovních podmínek a oblasti pracovně právních vztahů. Právě v této oblasti je mnohdy zdroj dalších vznikajících problémů.

V nadsázce říkám, že by měl být ve firmách inspektorem každý, od vrátného až po ředitele. Pak by nedocházelo k takovému množství tragických událostí.

Závěrem se zeptám na motto naší redakce, motivace + disciplina = bezpečná práce. Myslíte si, že je lze považovat za pravdivé a vypovídající?

Každý musí být k tomu, co dělá, nějak motivován. Především si musíme říci, co je to motivace. Když se na ni zaměřím z čistě ekonomického hlediska, tak musím požadovat po každém investorovi, aby jeho působení u nás neovlivnilo negativně zdraví lidí, aby, když případně převede činnost mimo naše území, tu zůstali zdraví lidé. Bezpečnost práce je drahá záležitost, mnohá opatření dokonce mohou pracovníkům ztěžovat práci, ale umožní jim přežít. Nedodržování stanovených zásad je obecně několikanásobně dražší.

A disciplína? Ta určitě nepatří mezi naše přednosti. Takže máme co zlepšovat.

Děkujeme za rozhovor