Zbytečný nebo důležitý?


Od 1. září 2009 platí antidiskriminační zákon
Po tom, kdy poslanecká sněmovna přehlasovala veto prezidenta Václava Klause, který tvrdil, že antidiskriminační zákon je zbytečnost, bez níž se obejdeme, začal platit dlouho očekávaný zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací. Česká republika se tak v poslední chvíli vyhnula pokutě, která jí hrozila od Evropské komise a jako poslední ze zemí Evropské unie přijala právní předpis zakazující diskriminaci. Už nyní se však hovoří o tom, že po parlamentních volbách bude tento zákon novelizován (jako ostatně mnoho dalších zákonů, které byly ušity horkou jehlou).
Zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace, která je základem nového zákona, je už zakotvena v Listině základních práv a svobod i v některých dalších právních předpisech např. v zákoně o zaměstnanosti nebo v Zákoníku práce. Ten také obsahuje zásadu rovného zacházení a stejného odměňování, nestanovuje však jak se diskriminaci bránit, naopak odkazuje už od svého vzniku v roce 2007 na neexistující antidiskriminační zákon.
Nový zákon konkretizuje zásady rovného zacházení v mnoha oblastech a netýká se tedy pouze pracovněprávních vztahů. Zakazuje diskriminaci např. v přístupu k zaměstnání a podnikání, v členství v profesních komorách a odborových organizacích, v oblasti sociálního zabezpečení, v přístupu ke zdravotní péči a vzdělání. Zakázána je i diskriminace z důvodu rasy, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního stavu, víry nebo světového názoru. Rovné zacházení musí být zajištěno např. v otázce bydlení.
Antidiskriminační zákon tedy není žádnou převratnou novinkou. „V podstatě jen shrnuje to, co v českém právním řádu už existuje. Nikoho nepokoří a nikoho nezachrání“ komentoval nový zákon ombudsman Otakar Motejl. Význam nové normy je především výchovný. „Většina lidí je přesvědčena, že u nás žádná diskriminace není. To je ale omyl. Antidiskriminační zákon připomíná, že diskriminace existuje, sice ji nevyřeší, ale naučí nás vnímat ji a uvědomovat si naše vlastní jednání“. Zákon zakazuje i diskriminaci nepřímou, kterou je situace, kdy k rozdílnému zacházení dochází zdánlivě neutrálním opatřením nebo zavedenou praxí.
Od září jsou prostředky boje proti diskriminaci jednodušší. Nový zákon bude vysvětlovat i osvětová kampaň. Osobám, které se cítí dotčeny ve svých právech poskytuje zákon právní prostředky jimiž se mohou bránit diskriminačnímu jednání a případně žádat přiměřenou náhradu za toto jednání. Proto lze očekávat, že počet případů domnělé nebo skutečné diskriminace, které bude rozhodovat soud, se výrazně zvýší. Zejména podnikatelé, kteří mají k diskriminačnímu jednání mnoho příležitostí, by se měli připravit na nové druhy žalob. Poskytují totiž nejen služby a zboží, ale hlavně zaměstnávají pracovníky a to všechno může být zdrojem diskriminace.
Jak se vyvarovat nelegálnímu jednání? Základem by měl být zdravý selský rozum – antidiskriminační zákon totiž obsahuje zásadní termín – legitimní cíl. Pokud jej budete ve svém jednání sledovat bude vaše jednání v souladu s právním řádem. „Zaměstnavatel si své zaměstnance může vybírat svobodně“ zdůrazňuje Otakar Motejl, „svobodný je však pouze v mezích zákona. Racionální zaměstnavatel si zaměstnance vybírá podle vzdělání, délky praxe, zkušeností apod. – antidiskriminační zákon ho proto nijak nebude omezovat“. Musí si však dávat pozor např. na znění inzerátu nabízejícího zaměstnání, aby nediskriminoval např. ženy.
Diskriminaci zakazuje navíc i zákon o zaměstnanosti. Pracovní úřad může podnikateli, který se dopustí diskriminačního jednání udělit pokutu až 1 milion korun.
Když však dojde k soudnímu sporu, nová právní úprava, opírající se o rozhodnutí Ústavního soudu a judikatury Evropského soudního dvora, na rozdíl od minulosti, kdy byl žalobce zvýhodněn, stanovuje, že dokazovat musejí obě strany. Žalobce musí předložit tvrzení a důkazy svědčící o diskriminaci a teprve potom musí žalovaná strana prokázat, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo. Ovšem až praxe ukáže, zda nová právní úprava výrazně zvýší počet soudních sporů.
(r)